Zpověď pacientky

  • 08. 06. 2016
Zpověď pacientky
Paní Dana Mičolová si v nemocnici popovídala s paní Terezou, která trpí paranoidní schizofrenií ...

V nemocnici v Kroměříži jsem se seznámila s jednou pacientkou. Jmenuje se Tereza Kovaříková. Bydlí v Kroměříži. Má 26 let a trpí paranoidní schizofrenií a cyklickou depresí.  Je hospitalizována na oddělení 18A, které je vyhlášeno jako nejlepší z léčebny. Na tomto oddělení jsou muži i ženy. Dochází do stacionáře Horizont pro mentálně a duševně nemocné. Mezi její koníčky patří tvůrčí psaní povídek, čtení a zpívání. Zatím je svobodná a bezdětná.

Kdy jste začala psát?
Začala jsem psát v 17 letech.

Jaké žánry píšete a kde je zveřejňujete?
Píšu povídky o životě svém anebo vymyšlené – o životě, ale ne svém, nýbrž o tom, co se může stát, ale mně samotné se to nestalo.

Kdy a jak jste onemocněla?
Deprese mám od útlého věku. Poté jsem dostala akutní psychózu ve 22 letech a o rok později mně byla diagnostikována paranoidní schizofrenie.

Kdo vám nejvíce pomohl?
Asi Horizont Kroměříž, vytrhl mě ze stereotypu.

Jak se Vaše nemoc projevovala?
Měla jsem halucinace – měla jsem vidiny (viděla jsem sama sebe v jiném životě), slyšela jsem hlasy (ve své hlavě, i jako by mi někdo našeptával), cítila jsem jiné chutě, než byly ve skutečnosti, cítila jsem, že mě někdo objímá a že je někdo pořád se mnou (strážný anděl, nebo spřízněná duše).

Jak jste se dozvěděla o Horizontu a proč tam chodíte?
Dozvěděla jsem se to na psychiatrickém oddělení 18A v Kroměříži v roce 2013, ale začala jsem ho navštěvovat v prosinci 2014. Navštívila jsem v nemocnici Klub, kam přišli pracovníci z Horizontu Zlín a řekli mi, že stejná organizace je i v Kroměříži.

Jaký mate pohled na medializaci lidi s duševním onemocněním v současnosti?
Negativní. Popisují tam naše negativa, ale ne to že má někdo talent, nebo že to může postihnout každého.

Co Vám v nemoci nejvíce pomáhá?
Horizont, můj pes a nějaká činnost, například psaní, posezení s kamarády a četba.

Jak se s tím vyrovnáváte?
Já jsem se s tím už vyrovnala, ale moje rodina si nepřipouští, že jsem nemocná a zatěžuje mě starostmi.

V jaké býváte náladě?
Díky cyklické depresi je to pokaždé jiné, může se to změnit z minuty na minutu.

Vyhledáváte společnost nebo se uzavíráte do sebe? Co na to okolí – jak se k Vám chovají lidé?
Jak kdy, ale asi více společnost. Uzavírám se do sebe. Okolí neví, že jsem nemocná. Ví to pouze kamarádi a má rodina.

Máte nějaký sen?
Ano mám. Chtěla bych i nadále psát, zpívat někde ve skupině lidí. Když to velmi dobře dopadne vydat i knihu povídek.

Jakou práci byste chtěla dělat v budoucnu?
Díky své nemoci, jsem nedodělala Vyšší odbornou školu sociální pedagogiky, kde jsem po škole chtěla dělat se seniory a umírajícími. Díky tomu, že mi ve 13 letech zemřel otec, tak mám jiný pohled na smrt. Věřím, že duše je věčná a nesmrtelná. Anebo bych se v budoucnu chtěla i nadále věnovat psaní, ale v současné době vím, že to nedokáži. Momentálně jsem v nemocnici a těžce bojuji z nemocí.

Pociťujete nějaké nežádoucí účinky léků?
Ano. Projev mé nemoci bývá i nechutenství a po lécích je zvýšená chuť k jídlu, tudíž jsem bohužel přibrala 30 kg, i když jsem z váhou měla problémy celý život.

 

Autroka: Dana Mičolová, www.danamicolova.8u.cz