Vysokoškolská profesorka s rozvinutým sociálním cítěním

Ráda bych Vám představila vysokoškolskou profesorku Doc. PhDr. Janu Kutnohorskou, CSc., se kterou jsem spolupracovala na mezinárodním projektu a společně jsme se účastnili mezinárodní stáže v nizozemském Eindhovenu v organizaci Stichting De Boei. Tato žena mě, ale i mé kolegy a kolegyně, naučila různým věcem. Hlavně práci na narativním výzkumu. Jsem jí za to hodně vděčná. Tato žena se věnuje pedagogické práci několik desítek let. Je to povolání, které ji baví. Do školy chodí ráda. Vůbec si nedovede představit, že jednou přijde den, kdy do školy nepřijde. Pedagogika není jen o vědomostech. Je to také výchova ke slušnému chování, k morálce a k poskytování dobra. Je to celková kultivace člověka. Jejím pedagogickým krédem je, že spíše omluví neznalost než neslušnost. Ve své odborné práci se dlouhodobě věnuje vzdělávání a rovným příležitostem hendikepovaných. Mezi její koníčky patří četba, turistika a její byt.

Ráda bych Vám představila vysokoškolskou profesorku Doc. PhDr. Janu Kutnohorskou, CSc., se kterou jsem spolupracovala na mezinárodním projektu a společně jsme se účastnili mezinárodní stáže v nizozemském Eindhovenu v organizaci Stichting De Boei. Tato žena mě, ale i mé kolegy a kolegyně, naučila různým věcem. Hlavně práci na narativním výzkumu. Jsem jí za to hodně vděčná. Tato žena se věnuje pedagogické práci několik desítek let. Je to povolání, které ji baví. Do školy chodí ráda. Vůbec si nedovede představit, že jednou přijde den, kdy do školy nepřijde. Pedagogika není jen o vědomostech. Je to také výchova ke slušnému chování, k morálce a k poskytování dobra. Je to celková kultivace člověka. Jejím pedagogickým krédem je, že spíše omluví neznalost než neslušnost. Ve své odborné práci se dlouhodobě věnuje vzdělávání a rovným příležitostem hendikepovaných. Mezi její koníčky patří četba, turistika a její byt.
Jak jste rozjela u Vás na VŠ sbírku víček a proč?
Já jsem u nás ve škole sbírku víček nerozjela, ona již fungovala, nevím od kdy, ani nevím, kdo ji začal organizovat.  Když jsem se seznámila s Vaším článkem o Michalce Laníkové „Víčka mohou pomoci“, tak jsem ve výuce informovala studenty o tom, že tato sbírka má konkrétního příjemce a pomáhá zlepšit péči o jedno konkrétní děvče, tj. Michalku. Vzhledem k tomu, že učím budoucí všeobecné sestry, porodní asistentky a zdravotně sociální pracovníky, tak jsem to považovala také za příspěvek k tzv. celostnímu (holistickému) chápání člověka. Také jsme na nástěnku daly s kolegyněmi fotografii Michalky a její příběh. Sběr víček se rozvinul a malé krabice nahradily velké.
Jak jste se dostala k psaní knížek a jaké knihy Vám vyšly?
Já píši především knihy, které jsou primárně určeny tzv. nelékařským zdravotnickým oborům a směřují k tomu, co jsem uvedla dříve – ke kultivaci osobnosti. Po vysoké škole jsem nastoupila jako novinářka, ale bohužel jsem nebyla členkou komunistické strany, tak jsem se nadále jako novinářka rozvíjet nemohla. Myslím, že mi byl dán sudičkami dar psaní. Věnuji se etice, multikulturní komunikaci a metodologii výzkumu. Jsou to disciplíny, které přednáším a garantuji.
Z knížek, které mi vyšly v nakladatelství Grada, jsem osobně pyšná na Dějiny ošetřovatelství a Multikulturní ošetřovatelství pro praxi.
Jak vnímáte lidi s duševním onemocněním? Jsou tito lidé dle Vás schopni pracovat? 
Pokud člověk chce pracovat, tak by mu to mělo být umožněno. Práce není jen záležitost ekonomická, je to také záležitost psychologická. 
Co byste změnila u nás v ČR v sociální oblasti?
K této otázce se nemohu vyjadřovat, protože v legislativě v sociální oblasti nejsem moc silná.
Byla jste účastná pracovní stáže v nizozemském Eindhovenu. Co se Vám tam nejvíce líbilo a co by mohlo být přeneseno do našeho systému?
V Eindhovenu a tím v Holandsku se mi toho líbilo hodně. Především to, co nazýváme diverzitou v pracovní oblasti, to tam skutečně funguje. Hodně se v etických kodexech zdůrazňuje respektování důstojnosti člověka. V Holandsku je na prvním místě opravdu důstojnost člověka a tato je respektována bez ohledu na to, zda se jedná o člověka zdravého nebo nějak hendikepovaného.
Co říkáte na práci v hospicích?
Práce v hospicích je psychicky asi jedna z nejnáročnějších. Věnovat se lidem v závěru života, dát mnohdy jejich životu smysl a doprovázet je na poslední cestě si zaslouží úctu a obdiv. V naší egoistické společnosti, jak ji nazval papež Jan Pavel II., je to asi nejlepší způsob, jak důstojně umřít, aniž bychom tím rozbili životy nejbližších, tím myslím např. opuštění zaměstnání u těch blízkých, kteří by o nás chtěli pečovat. Umírání se ze společnosti vytěsnilo. V současnosti lidé umírají doma zřídka.
Jaký máte pohled na lidi s handicapem? Je dostatek práce pro tyto lidi? Jak by se to mohlo změnit?
Já nerozlišuji lidi s hendikepem a bez hendikepu. Já si vážím všech slušných lidí. Pro mě má význam „Člověk“, který dokáže pomoci, není sobec, neubližuje druhým. Hodně by v přístupu k lidem s hendikepem mohly udělat sdělovací prostředky, osvěta, aby lidé s hendikepem byli vnímáni jako plnohodnotní členové společnosti, nikoliv jen jako příjemci invalidních důchodů. Společnost by měla vnímat, že invalidní důchod je jen jakási „berlička“, která jim umožňuje, aby měli na léky, umožňuje jim přežít, když nemají práci.  
Jaké máte plány a vize do budoucna?
Chtěla bych ještě pár let učit a napsat knihu. Myšlenku už v hlavě mám. Také mám velkou rodinu, kterou bych si chtěla užít více než dosud.

Dana Mičolová