Táňa Fischerová - žena s vysokým sociálním cítěním

Vždy, když se dívám na televizi a vidím v ní vystupovat paní Táňu Fischerovou, s radostí poslouchám její slova, dívám se na její gesta a hlavně na citlivý projev, který osloví každého jedince. Není se čemu divit, když si prožila nelehký životní osud. Stará se o handicapovaného syna Kryštofa s velkým citem a láskou.

Vždy, když se dívám na televizi a vidím v ní vystupovat paní Táňu Fischerovou, s radostí poslouchám její slova, dívám se na její gesta a hlavně na citlivý projev, který osloví každého jedince. Není se čemu divit, když si prožila nelehký životní osud. Stará se o handicapovaného syna Kryštofa s velkým citem a láskou. Jelikož mě oslovují osobnosti s vysokým sociálním cítěním, rozhodla jsem se napsat této ženě, které si moc vážím. Požádala jsem ji o rozhovor elektronickou cestou - pro webový portál www.budupomahat.cz. Nevím, kde jsem našla odvahu, přesto jsem do toho šla, aniž bych tušila, jak to všechno dopadne. Nyní toho vůbec nelituji. Naopak. Když mně během velmi krátkého času odpověděla na všech 17 otázek, žasla jsem. Odpovědi jsem četla jedním dechem a to několikrát za sebou. Jásala jsem a radovala se z toho, že se to nakonec povedlo. Sami se začtěte do jejích odpovědí a přemýšlejte nejen nad svým životem, handicapovanými lidmi, ale také nad tím, co tato žena všechno zvládá a jak pomáhá nejen svému synovi, ale také dalším lidem, kteří potřebují pomocnou ruku. Budu ráda, když těchto lidí bude přibývat. Nikdo z nás totiž neví, kdy zase my budeme potřebovat pomocnou ruku od jiných.

Můžete nám sdělit příběh o Vašem synovi, který má handicap?

Příběh mého syna je většině známý a tak budu stručná. Narodil se s postižením. DMO je postižení mozku. Můj syn je postižený mentálně i fyzicky, ale je to harmonický člověk, který mi v životě svou existencí a láskou nesmírně pomáhá. Bez něj bych byla poloviční.

Jak jste se jako matka vyrovnávala s tím, když jste zjistila, že vážně onemocněl? Kdo Vám pomáhal v těch nejtěžších chvílích a jakým způsobem?

Vyrovnávání je proces, který trvá dlouho. Mnoho let. S každým maličkým úspěchem mého syna, když řekl novou hlásku nebo nové slovo, jsem získávala také větší radost z jeho existence a pocit, že to má smysl. V nejtěžších chvílích jsem byla sama, protože můj vztah s jeho otcem se rozpadl a rodiče jsem nechtěla zatěžovat. Ale nakonec to bylo dobře, protože jsem nemohla svoje trápení shodit na jiné a musela jsem stát na vlastních nohou.

Co Vám jeho nemoc do života dala a co naopak vzala?

Nikoli jeho nemoc, ale on sám i se svým postižením mi dal největší dar mého života. Kdyby nepřišel na svět, minula bych se pravděpodobně se vším podstatným, co mě formovalo. Právě on je hlavním smyslem mého života. Péče o něj mi vzala čas, který nemám pro jiné aktivity. Přesto toho dělám dost a naučila jsem se organizovat svůj čas a řadit priority podle skutečné důležitosti. Co je na konci pomyslného seznamu, odmítám.

V čem je Váš syn jedinečný oproti zdravým dětem?

Změnila jste díky Vašemu synu pohled na svět a jakým způsobem?

Ano, jak už jsem řekla, vidím lidi slabé a ohrožené a vím, že bez solidarity jednoho s druhým nemůžeme přežít ani jako jednotlivci, ani jako společnost.

Jaký vnímáte současný zdravotně sociální systém a jeho financování?

Náš současný systém se každým dalším zákonem a zásahem odpovědných lidí zhoršuje. Peněz v systému je méně, protože mnozí do něj dělají díry až tunely a odvádějí veřejné peníze do svých kapes. Stát se prostřednictvím odpovědných ministrů stará o to, aby v něm bylo méně peněz , ať už zastropováním odvodů pro vysokopříjmové skupiny, tím, že platí málo na státní pojištěnce nebo tím, že ministry jsou jmenováni lidé, kteří nemají žádné sociální cítění.   

V čem vidíte přínos neziskových organizací a především jejich uživatelů? 

Neziskové organizace jsou solí země. Za stát dělají nesmírně důležité a potřebné činnosti, které stát sám nikdy nemůže vykonávat dobře. Jenže odpovědní činitelé opět tohle nevnímají, snižují finance a způsobují tak zánik mnoha potřebných sdružení, která pro svou činnost peníze potřebují. Pokud zaniknou nezisková sdružení, uživatelé se ocitnou víceméně bez pomoci.         

Organizujete různé akce a adventní koncerty i jiné aktivity. Myslíte si, že je jich dostatek? Měly by se i nadále rozvíjet a jak?

Já je neorganizuji, spíše na nich vystupuji. Není jich málo. Podobné akce se stále rozrůstají a dokonce si začínají konkurovat, což není dobře. Každý, kdo potřebuje pomoc, by ji měl dostat. Je těžké se rozvíjet, když nemáte pro svoji činnost podmínky. Ta organizace, která prokáže výsledky (a těmi je vždy spokojenost uživatelů), má mít právo na finanční dotace.           

Funguje v ČR společenská odpovědnost firem? Mělo by se o tomto tématu více informovat i skrze média?

Nevím o tom. Mojí zkušeností je, že na Adventní koncerty dávají víc jednotliví lidé než firmy. Jsou výjimky, ale je jich málo. Media firmy nezmění. Musely by chtít samy.

Jaký máte názor na psychicky handicapované v naší společnosti a jejich zaměstnáváním? Setkala jste se ve svém životě nebo v rodině s tímto typem postižení?   

Ano, jsou na tom špatně. Točili jsme s nimi několikrát v AK. Naše společnost je zaměřená na úspěch a na zisk a tak je tvrdá ke všem, kdo sítem úspěšnosti propadají. Psychicky nemocní patří mezi ně. Mají v životě málo šancí na uplatnění ve společnosti.                                                           

Myslíte si, že je tomuto tématu věnována dostatečná informovanost a medializace? 

Kdy a jak jste se dostala ke své víře a v čem vám pomáhá?

Přes lidi, přátele, kteří o víře nemluvili, ale žili ji. Pomáhali mi každý den s mým synem a ukázali mi, jak vypadá život s vírou. Víra mi dodává sílu v každodenních úkolech, ale také vědomí toho, co naše životy přesahuje. To pomáhá.

Můžete nám sdělit Vaše úspěchy, ale i neúspěchy?

Nevím, moc je nepočítám. Ani úspěchy ani neúspěchy. Na úspěchy rychle zapomínám, druhý den máte jiné úkoly a nemůžete žít ze starých úspěchů. A neúspěchy se snažím netrápit.  Patří k životu a jejich překonáváním jdeme dál a posilujeme. Řekla bych, že jich vždycky víc než úspěchů. Ale nesmíme se jimi nechat znejistit a musíme jít dál.

Co byste vzkázala lidem, kteří mají nějaký handicap nebo se o takového člověka starají?

Jak vnímáte lidi, kteří nechtějí slyšet o problematice zdravotně postižených, jejich zaměstnávání a také to, že jim nechtějí podat pomocnou ruku?

Lituji je, protože se sami vydělují ze společenství humanity, solidarity a lásky. I oni jednou budou potřebovat pomoc.