Psaním k lepší duši

Letos, ještě nedávno, jsem se setkala v nemocnici v Kroměříži s velmi zajímavým člověkem. Nějak mě oslovil a cítila jsem z něho dobrý pocit. Pocit, že se v něm nachází dobro, klid a pohoda. Na jednom oddělení, kde bylo kolem 24 pacientů, jsem ho požádala o rozhovor. Jmenuje se Daniel Král a je z Uherského Hradiště. Sami se začtěte do slov, která mě okouzlila.

Letos, ještě nedávno, jsem se setkala v nemocnici v Kroměříži s velmi zajímavým člověkem. Nějak mě oslovil a cítila jsem z něho dobrý pocit. Pocit, že se v něm nachází dobro, klid a pohoda. Na jednom oddělení, kde bylo kolem 24 pacientů, jsem ho požádala o rozhovor. Jmenuje se Daniel Král a je z Uherského Hradiště. Sami se začtěte do slov, která mě okouzlila.

Jak začala Vaše nemoc?
Nevím, jestli to takto mohu vyjádřit. Dost často nad tím přemýšlím, hledám odpověď na otázky, které se přede mnou s neodbytností neustále vynořují. Je mi 48 let.
Domnívám se, že počátky se tradují už z prenatálního období. Byl jsem nechtěné dítě. Rodiče mne zplodili v sotva zletilosti, kdy v podstatě očekávali od života jiný rozměr. Ne dítě, povinnost a zodpovědnost. Jsem přesvědčený, že matka mě nenáviděla už coby nenarozeného. Celé další roky po mém příchodu na svět, přístupem ke mně, tomu byly důkazem. Už tady jsem začal kolem 7 let pociťovat první náznaky úzkostí, pramenících z každodenna… nezájmu, určité „životní překážky“ pro matku…s veškerými aspekty projevů.
Roky ubíhaly, absolvoval jsem gympl, nastoupil do práce, kde jsem zastával pozici mistra ve výrobě. Jednalo se o třísměnný provoz.
Oženil jsem se, s manželkou jsme přivedli na svět dvě děti, dnes už dospělé a samostatné. Manželství nedopadlo, rozešli jsme se. Bylo to velmi těžké období.
Upnul jsem se na práci, nejvíce jsem pracoval v nočních směnách. Dostavovala se nespavost… No a pak se začaly prohlubovat úzkosti, nastoupily deprese… Práci, kterou jsem zvládal běžně „obratem ruky“, jsem silou vůle dotahoval ztěžka. Zhroutil jsem se a skončil v péči psychiatra, opakovaně hospitalizovaný v psychiatrické léčebně.

Jakou máte diagnózu a prožitky?
Jedná se o syndrom vyhoření, nespavost a sociální fóbii. Mám výrazné problémy, limitující mě k nástupu do zaměstnání. Obavy z kolektivu, strach z možného selhání při plnění povinností… ve mně vyvolávají panickou úzkost. Téměř nepřekonatelnou.

Jak vnímáte lidi s psychickou nemocí, kdy veřejnost je považuje za „blázny“?
S ohledem na výše vyřčené ode mě nemůžete, paní redaktorko, očekávat jinou odpověď než – s veškerou tolerantností a respektem. Prožívám podobné, vím a chápu. Vždycky se snažím pochopit, pak už ve mně není místo pro povrchní soudy. Kdo nezažil – nemůže chápat. Tak to vnímám, i když je mi jasné, že právě ta veřejnost se uchyluje k povrchnosti, je pro ni přijatelnější.

Co říkáte na osvětu a medializaci psychicky nemocných lidí a taky lidem, kteří pomáhají?
Tak na to je těžká odpověď.
Můj názor – neustále je to tenký led pro veřejnost…
Dost často mívám pocit, že otázky stran psychiatrických diagnóz, terapie, jsou ožehavým tématem.
Osvěta v podstatě je na stejné úrovni jako za doby bolševismu, kdy po revoluci nová garnitura musela přijmout svým způsobem zdevastovaný názor, tolik rozdílný od vyspělých států směrem na Západ. Ale to už bychom zabředli do jiných komunikačních komodit.
Na druhou stranu chci podotknout, že v hektičnu současna s rostoucími projevy psychických poruch u lidí, kdy jsou přeplněné psychiatrické ordinace, nedostatek psychologů a psychiatrů, jimž je věnovaná minimální pozornost, mi vadí přístup právě těch dnes „vládnoucích“. Nemluvě o doplatcích na psychofarmaka v lékárnách.
K další části otázky – tady musím říct, že za dobu opakovaných hospitalizací a možností srovnání úrovní přístupu, nemohu hodnotit jinak než pozitivně.
Převážná většina své povolání nevnímá jako povinnost, stylem – „odsloužím si směnu a všechno házím za hlavu“! Je to poslání, snaha poskytnout pochopení, úlevu… Nejen medikací.
Mnozí klienti ani nečekají na radu, je v nich potřebnost naslouchání, možnost vypovídání… I to je jedna z forem terapie…

Jak by podle Vás měla vypadat medializace psychických nemocí?
Je to právě o té osvětě, komunikaci, tak důležité… Přednáškami už od středoškoláků na „zdravkách“, nevyjímaje studenty medicíny. Prezentace v médiích, týdenících, na netu…
Zveřejňováním osobních příběhů a zkušeností, s prezentací následného způsobu žití po léčbě.

Znáte některé neziskové organizace, které pomáhají, máte nějakou v místě bydliště?
Vím, že existují. Ovšem jejich prezentace je minimální. Možná právě proto, že jsou neziskové, tudíž pro byznys nepřínosné. V místě bydliště vím pouze o Labyrintu, jedná se o charitativní subjekt. I když se možná blýská na lepší časy. Počátkem tohoto měsíce vzniklo tzv. místo pro setkávání – CAFE 21. Jedná se o rozsáhlý projekt, do kterého se zapojila řada organizací ve spojení se sociálními službami. Nabízí se i terapeutická dílna, možnost výstav a vernisáží ve spolupráci s UMPRUM v Uherském Hradišti.

Jak se mohou psychicky nemocní vyjádřit v nějaké tvorbě?
Je to velmi individuální. Někdo je manuálně zručný, někdo se chopí intelektuálního projevu…
Od toho existují terapeutické dílny v léčebnách v době hospitalizace jednotlivců. Vím a znám mnohé, co vyšli „za bránu léčebny“ a svou nově nabytou schopnost, převedli do dalšího běžného života.

Kdy jste začal psát básně a proč?
Je tomu cca 7 let, všechny ovšem končily v zásuvce stolu.
K návratu mě přivedla přítelkyně. Sama už pár let píše povídky, eseje, začala i publikovat. Vysvětlila mi, že je to pro ni určitý emocionální ventil. Hodně jsem nad tím přemýšlel.
Najednou mi v poklidu domova začala naskakovat v myšlenkách potřeba vyjádření pocitů.
Tak jsem začal. Přišla od ní pochvalná slova, plná obdivu. To mně ještě víc postrčilo. V našem vztahu se rozšířila komunikace o psaní… Vzájemně si hodnotíme své výpovědi, konzultujeme, kritizujeme, doporučujeme změny…

Kde je zveřejňujete?
Přítelkyně mě přihlásila do celostátní soutěže Prvotin, kterou pořádá olomoucká knihovna. Přijali mou poezii, to mě ještě více nadchlo a dodalo určité sebevědomí.
Jinak dnes už mou produkci naleznete na stránkách portálu www.lidemezilidmi.cz.

Jak jste se dozvěděl o tomto portálu? Publikujete na něm a proč?
Bylo to při povídání se spolupacientkou, jsem tomu rád. Tento portál vnímám ze všech úhlů pohledu jako nesmírně přínosný, snad se nebudete smát, když řeknu, hladivý klidný… Chápavý… Děkuji všem těm, kteří ho redigují. Osobně děkuji panu Záhumenskému.Skutečně smekám a těším se na další projekty.

Jakým způsobem byste se chtěl o své nemoci a tvorbě prezentovat a proč?
Rozhodně se nebráním právě tomu, o čem jsem mluvil. Nedělalo by mi problém přednášet na školách, veřejnosti, kterou tato témata zajímají, oslovují…
Ptáte se proč?
Právě pro to, že mám co říct, vyjádřit poznání. Být tím, který nebude teoretizovat, nýbrž vyjádří konkrétně veškeré emoce, propady, bolesti, snahy o znovunalezení sebe samotného a touhu překonat tu mrchu úzkost, která mě léta limituje v prožitcích. Dnes už vím, jak na to.

Autroka: Dana Mičolová, www.danamicolova.8u.cz/