Mýty a pravda o lidech bez přístřeší

Lidé bez přístřeší – lidé žijící na okraji společnosti - bezdomovci. Široká veřejnost těmito lidmi pohrdá, v jejím povědomí je představa bezdomovce synonymem člověka středního věku se základním vzděláním, případně vyučením, s problematickým, agresivním chováním a s problémy s alkoholem nebo drogami a odpuzujícím vzhledem. Názor široké veřejnosti na tyto lidi vyloučené ze společnosti a žijícími na jejím okraji je: „můžou si za to sami.“ Opravdu si tito lidé mohou za to sami, že se stali bezdomovci? Je třeba jim pomáhat nebo ne?

Lidé bez přístřeší – lidé žijící na okraji společnosti - bezdomovci. Široká veřejnost těmito lidmi pohrdá, v jejím povědomí je představa bezdomovce synonymem člověka středního věku se základním vzděláním, případně vyučením, s problematickým, agresivním chováním a s problémy s alkoholem nebo drogami a odpuzujícím vzhledem. Názor široké veřejnosti na tyto lidi vyloučené ze společnosti a žijícími na jejím okraji je: „můžou si za to sami.“ Opravdu si tito lidé mohou za to sami, že se stali bezdomovci? Je třeba jim pomáhat nebo ne?

 

Bezdomovectví – souhra nešťastných okolností nebo si „za to člověk může sám“?

 

Na tuto otázku se pokusili najít odpověď sociální pracovník a sociolog Jakub Dutka, koordinátor sociální pomoci a programů pro lidi bez domova ve Středočeském kraji a Stanislava Šplíchalová, metodička a vedoucí v časopise Nový prostor.

 

„Typický obraz bezdomovce, somrujícího, agresivního muže, alkoholika nebo narkomana středních let, se základním vzděláním, příp. výučním listem s problémovým sociálním chováním, takový byl typický bezdomovec devadesátých let, krátce po revoluci. Současní bezdomovci pocházejí z různých věkových kategorií i mírou vzdělání, mezi bezdomovci lze najít i vysokoškolsky vzdělané lidí. Vyšší kvalifikace není prevencí proti bezdomovectví. Na druhou stranu ani závislost na alkoholu neudělá z člověka bezdomovce, pokud má fungující zázemí, na ulici se nedostane. Bezdomovcem se člověk stane snadno, stačí souhra nešťastných okolností a chybějící nebo nefungující zázemí rodiny a přátel. Bohužel počet bezdomovců stále narůstá. Důležitou prevencí proti bezdomovectví je fungující zázemí rodiny nebo přátel, kardinálním důvodem bezdomovectví je chybějící nebo nefunkční zázemí rodiny nebo přátel“, zdůrazňuje Jakub Dutka.

 

A pokračuje: „Mnoho lidí říká, že bezdomovci neřeší své problémy. Na ulici člověk nedokáže nic vyřešit, člověk žijící na ulici nemůže docházet do práce, azylové domy a ubytovny jsou pouze dočasným řešením. Ubytovny jsou drahé, nejlevnější stojí kolem 100,- Kč za noc a hlavně většinou nabízejí ubytování pouze na dobu určitou a po uplynutí doby se člověk opět vrací na ulici. Existují komerční ubytovny, které jsou vázané na práci, obvykle se jedná o pomocné práce formou sezónních brigád, kde je smlouva na DPP. Ani v takových ubytovnách si člověk nic nevyřeší, je „na hraně“, když skončí práce, skončí mu možnost ubytování a je na ulici. Nemůže si nic našetřit, ubytovny jsou drahé a kromě toho není nic výjimečného, když brigádník nedostane za svoji práci zaplaceno. Základem, jak z toho ven a jak začít postupně řešit problémy, je mít stálé ubytování. V naší republice stále chybí zákon o sociálním bydlení, který by ukládal obcím a městům povinnost poskytnout lidem bez přístřeší ubytování. A přitom je např. v Praze mnoho nevyužitých prostor. Starost o lidi bez přístřeší je na bedrech neziskovek, dělají, co mohou, ale není v jejich moci vyřešit situaci lidí bez přístřeší, mohou jim jen pomoci přežít, což dělají. Existují služby denního centra, kde se lze umýt, vyprat si prádlo, najíst se, dostat čisté oblečení a také je zde možnost ošetření. Mezi neziskovky, které pomáhají bezdomovcům, patří např. Naděje, Armáda spásy, Nový Prostor, aj. Některé neziskovky také poskytují sociální služby, vyřizování dokladů, sociálních dávek, starobních nebo invalidních důchodů a pomáhají hledat práci s ubytováním“.

 

Jakub Dutka tvrdí, že čím dříve se člověku podaří vrátit se z ulice do běžného života, tím lépe. Život na ulici mění osobnost vlivem adaptačních mechanismů, člověk na ulici nežije normální život. Aby přežil, musí změnit své chování, např. žebrat, sbírat odpadky. Kromě toho člověk nemá žádný intimní prostor a je ve stresu 24 hodin denně, společnost mu dělá pouze komunita bezdomovců, zbytek společnosti je pro něho nedostupný. Někteří lidé po letech života na ulici a marné snaze o návrat do normálního života rezignovali, jsou špinaví, zanedbaní, žebrají a sbírají odpadky, nevyužívají žádné služby, během pobytu na ulici se naučili závislosti na alkoholu. Myšlence na to, že někdo se stane bezdomovcem dobrovolně, se Jakub Dutka jen usměje: „Bezdomovectví není dobrovolné rozhodnutí. Výjimku tvoří lidí, kteří experimentují se squaterstvím, alkoholem a drogami a puberťáci, kteří utíkají z domova. Jinak nikdo.“

 

Stanislava Šplíchalová, metodička a vedoucí v časopise Nový prostor, hovoří o tom, jak Nový prostor pomáhá lidem bez přístřeší. První tři výtisky dostává prodejce zdarma, jinak si je kupuje, časopis se prodává za 40,- Kč, polovina z každého prodaného výtisku zůstane prodejci. Je to jedna z mála příležitostí, jak si přivydělat, průměrné výdělky prodejců se pohybují kolem 4.000,- Kč měsíčně. „Nový prostor má dohodu s neziskovkami o poskytování ubytování, pražští prodejci Nového prostoru mohou využívat denní centrum, kde je jim mimo jiné poskytováno sociální poradenství a sociální koučink“, vysvětluje Stanislava Šplíchalová. Prodejce Nového prostoru musí splňovat některé podmínky, např. nepít alkohol, slušně se chovat, vracet lidem hotovost nazpět apod. Více informací o Novém prostoru lze nají na webových stránkách www.novyprostor.cz.

 

Mezi organizacemi, které pomáhají lidem bez přístřeší, patří i komunita SantEgidio. Posláním komunity SantEgidio je pomáhat lidem bez přístřeší, starým lidem a romským dětem. Každý den se dobrovolníci této komunity pravidelně scházejí v Praze, Brně a Olomouci s lidmi bez přístřeší, kde po společné modlitbě a zpěvech jim rozdávají namazané chleby, čaj a někdy i oblečení a deky, které získávají od dárců. Jedním z míst, kde se každý týden schází komunita SantEdigio s lidmi bez přístřeší je kostel sv. Kříže v Praze 1. „Scházíme se tu každé pondělí, v 19:00 přicházíme my dobrovolníci mazat chleby, vařit čaj, od 19:30 do 20:00 je společná modlitba, četba Písma a zpěvy s kytarou a potom před kostelem rozdáváme chleby a čaj. Máme dost chlebů i čaje, na každého se vždy dostane“, říká Tereza, jedna z dobrovolnic komunity SantEgidio.

 

Komunita SantEgidio je známá každoročním organizováním vánočního oběda pro chudé lidi a lidi bez přístřeší, který se koná 25. prosince. Více informací o této komunitě a jejích projektech lze najít na webových stránkách http://www.santegidio.org/.

 

Život lidí bez přístřeší je každodenní boj o přežití s mizivou perspektivou na zlepšení situace. Ne každý člověk bez přístřeší má problematické agresivní chování, závislost na alkoholu a odpudivý vzhled, o tom mě přesvědčil pan K., upravený, sportovně oblečený, elegantní muž středních let.

Pana K. jsem potkala na setkání komunity SantEdigio, když jsme vycházeli ven, kde dobrovolnice ze SantEdigio rozdávali lidem bez přístřeší chléb a čaj.Pan K. se stydí za svoji situaci, do které se dostal ne vlastní vinou, proto nechce uvádět své jméno ani zveřejnit fotografii.

„Nemusíme pospíchat do té zimy“, oslovila jsem pana K.

„To opravdu nemusíme, já si tu zimu užiju až moc. Když člověk nemá střechu nad hlavou, je to zlé, zvláště v tomto počasí“.

To máte pravdu. Musí být nějaká možnost jak sehnat ubytování.

To mi řekněte, jaká. Mám příjem cca 6.000,- Kč měsíčně a z toho musím z rozhodnutí soudu platit nevlastnímu synovi 4.000,- Kč měsíčně.

To Vám na všechno zbydou 2.000,- Kč, z toho se nelze uživit. Poradil jste se se sociální pracovnicí?

K ní pravidelně chodím a řekla mi, ať ty 4.000,- Kč měsíčně raději platím.

A z čeho zaplatíte ubytovnu?

Dobrá otázka. Ale jí to nezajímá, ona bydlí. Ubytovna je drahá, jedna noc stojí zhruba 160,- Kč. To je síla, když se člověk probudí s jinovatkou kolem úst, ale kdo to nezažil, neumí si to představit.

V tom máte pravdu. A co loď Hermes?

Vím o ní, ale tam je kapacita míst omezená. Je tam sice teplo, ale jsou tam tak mizerné hygienické podmínky, že člověk má strach, že tam ještě něco chytne, a tak raději spím venku. Některým chlapům to nevadí, hlavně, že je tam teplo.

Je vidět, že dbáte o svůj vzhled, na Vás vůbec není vidět, že spíte venku.

A co bylo příčinou toho?

Nešťastná souhra náhod, zemřela mi matka, nesl jsem to hodně těžce, měl jsem dobrou mámu a ještě ke všemu jsem měl úraz pravé ruky. Vidíte, jsem vyučený kuchař, a co s tím můžu tak dělat? S pravačkou si nevytřu ani zadek. Měl jsem dobrou práci, dělal jsem v luxusních restauracích v centru Prahy za cca 30.000,- Kč měsíčně, potom lidé, které jsem znal, odešli z vedoucích míst a už to nebylo ono. Ale pořád to bylo dobré, než mi zemřela matka a než jsem měl ten úraz. Potom se to všechno začalo sypat, žádnou práci už jsem s tou zmrzačenou rukou dělat nemohl, žena se se mnou rozešla, nebyly peníze, co to je 6.000,- Kč měsíčně, to je živoření. A přišel jsem o byt, přišel jsem o všechno.

Na Vás je obdivuhodné, že dbáte o svůj vzhled i při té bídě. Když člověk žije na ulici, je velmi těžké být upravený a hezky oblečený. Jak to děláte?

To je základ, dokud člověk o sebe dbá, má jiskřičku naděje, že bude líp. Jakmile přestane o sebe dbát, je konec, nesežene ani práci u koštěte. Oblečení a boty si kupuju velmi levně nebo ho mám od charitativních organizací, tam si zajišťuju hygienu i praní, také se chodím sprchovat za 50,- Kč na Hlavní nádraží. Jídlo má od dobročinných organizací a něco si koupím, umím šetřit. A chodím pravidelně každých 14 dní dávat krevní plazmu, za jeden odběr mám 600,- Kč, takže měsíčně mi to dá 1200,- Kč. A další zásada je nepít alkohol.

Proč? Napít se trochu pro zahřátí neznamená, že je člověk alkoholik.

To sice neznamená. Ale já nepiju, protože by mě to zabilo. Zahřívám se kouřením a je to také proti stresu. Je to hrozné, nebýt jedné komunity, tak ani nemám kde trávit vánoce.

Je to moc těžké denně bojovat o přežití. Zkoušel jste prodávat Nový Prostor?

Vystihla jste to dobře, když je člověk na ulici, denně bojuje o přežití. Prodejem Nového Prostoru si člověk nevydělá, ten časopis je drahý a lidi ho nechtějí kupovat a ještě ke všemu bych si musel ten časopis koupit. A mohlo by se stát, že nejen že bych si nevydělal, ale ještě bych prodělal, prostě bych zaplatil za ty časopisy víc, než bych utržil za jejich prodej. Někdo si vydělává žebráním, to nemůžu, na to nemám a neumím to. Žena si poradí, najde si chlapa, který dělá na stavbě, chlap vydělá a ona je z maléru venku.

To bych neřekla, že je to řešení. Pevný vztah je založen na vzájemné lásce, porozumění, že si ti dva mají co říci, že si rozumí, že jsou rádi spolu. A ne na tom, že žena potřebuje zábradlí, aby nepadla na dno.

Vlastně v tom máte pravdu, ti dva se musí mít rádi, jinak je to na nic.

Děkuju za Váš čas, přeji hezké svátky a ať se máte v příštím roce lépe.

Experti na přežití hovoří o svém každodenním životě na ulici

Vojtěch, Ondřej a Anežka jsou experti na přežití a členové souboru Divadno. Divadno je divadelní soubor, jehož hlavním posláním je vyvracet mýty o bezdomovectví, které bohužel stále panují mezi širokou veřejností.

„Je těžké si představit, že člověk nemá co dělat, neví, co bude dělat za hodinu“, říká Vojtěch, expert na přežití s velkými zkušenostmi se životem na ulici, kterému se podařilo situaci změnit a „dostat se do většinové společnosti“, jak říká. A dodává: „ Jak přežíváme? Jsou místa, a ta člověk musí znát, kde se lze ohřát, umýt, dostat čisté oblečení nebo si i vyprat. V Praze jde od rána do večera chodit po místech, kde dostane chleba a čaj. O těch místech se dozví ve frontě na chleba a také si to jako bezdomovci říkáme mezi sebou. Stává se a není to nic neobvyklého, že člověk stojí dvě hodiny na chleba, což není nic příjemného a chleba na něj nevyjde a tak jde dál o hladu a některý den se stane, že nesežene jídlo a je o hladu. Chodíme také do kontejnerů i u obchoďáků, někde nás už zaměstnanci znají, tak nám dají jídlo, které je prošlé, ale není ještě zkažené, do tašek. Někdy ukecáme děvčata, která dělají ochutnávky, aby nám dala to, co jim zbyde z ochutnávek. Přivydělat se dá také žebráním.“ „Nebo sběrem papíru“, dodává Ondřej, mladý expert na přežití, který stále žije na ulici. „Sběr papíru je těžký pro ženy“, dodává Anežka, expertka na přežití.

Anežčiny první kroky vedly do Naděje, kde dostala dočasné ubytování a od sociální pracovnice také kontakt na neziskovou organizaci, která poskytuje lidem bez přístřeší možnost vydělat si ručními pracemi malý obnos, který je potřebný pro přežití. Anežka se živí také sběrem po kontejnerech a přespává jako mnoho lidí bez přístřeší v jednom z opuštěných podchodů nebo tunelů. „Ženy bez přístřeší jsou na tom hůře než muži, je pro ně méně ubytoven, mají větší potřebu hygieny, jsou více zranitelné a ohrožené, a je mezi nimi méně přátel než mezi muži. Mnohé ženy bývají uzavřené do svých osobních problémů a mnohdy se bojí navázat s dalšími ženami kontakt,“ doplňuje Anežka, expertka na přežití a členka souboru Divadno.

Více informací o tomto jedinečném souboru a projektu i možnostech jak tento unikátní projekt podpořit, můžete najít na webových stránkách http://zpravyopocasi.divadno.cz/.

 

Autorka: Evžena Janovská