A kdo pomůže mně?
Jak začal pomáhat Honza si můžete přečíst v krátké úvaze. Třeba Vás to inspiruje.
„A kdo pomůže mně?“ odpovídal jsem vždy, když mě na ulici oslovili nějací lidé vybírající příspěvky, například na pomoc v boji s rakovinou nebo s výstavbou dětského domova. Nijak jsem se tím nezabýval a ataky svědomí odrážel opakováním oné mantry zatvrzelého materialisty.
Postupem času to ovšem bylo těžší a těžší. Mé svědomí nabývalo na síle a já si pomalu začínal uvědomovat, že pravdu budou mít ti, co říkají, že na cynického materialistu, si jen hraju.
Jednoznačný zlom pro mě přišel, když jsem byl osloven mou kolegyní a kamarádkou, zda bych s ní nezajel natočit jeden dokument. Šlo o centrum Motýlek, které se věnuje dětem různého stupně postižení.
Nepřesvědčilo mě to, že pomoc potřebují. Nepřesvědčilo mě ani nadšení a energie s jakou tamní lidé a dobrovolníci na věci pracují. Přesvědčily mě oči. Rozzářené dětské oči, které s bezpodmínečným a jasně viditelným vděkem přijímaly jakoukoli pozornost.
Ten pohled zabolí. Zabolí proto, že člověku dojde, jak neuvěřitelně sobecký dokáže být. Jak bezdůvodné a neopodstatněné jsou naše stesky a výmluvy. Jak neuvěřitelně vynalézavé je naše vědomí, když hledáme důvody, proč něco nejde. A jak trpí naše vlastní duše, když tomu co se snažíme sami sobě namluvit, nakonec uvěříme.
„Neposlouchej vědomí, věř svému srdci…“ říkala mi často ona kolegyně a kamarádka. Nemělo to účinek. Nemohlo mít. Stejně jako lásku nepoznáte, když vám o ní někdo bude vyprávět, i tohle je věc osobní zkušenosti a prožitku. Musíte pocítit to co je v těch dětských očích.
„A kdo pomůže mně?“ se dnes už neptám. Dnes vím, že pomáhat není těžké a že pomáhat může každý. Tedy i já.
Postupem času to ovšem bylo těžší a těžší. Mé svědomí nabývalo na síle a já si pomalu začínal uvědomovat, že pravdu budou mít ti, co říkají, že na cynického materialistu, si jen hraju.
Jednoznačný zlom pro mě přišel, když jsem byl osloven mou kolegyní a kamarádkou, zda bych s ní nezajel natočit jeden dokument. Šlo o centrum Motýlek, které se věnuje dětem různého stupně postižení.
Nepřesvědčilo mě to, že pomoc potřebují. Nepřesvědčilo mě ani nadšení a energie s jakou tamní lidé a dobrovolníci na věci pracují. Přesvědčily mě oči. Rozzářené dětské oči, které s bezpodmínečným a jasně viditelným vděkem přijímaly jakoukoli pozornost.
Ten pohled zabolí. Zabolí proto, že člověku dojde, jak neuvěřitelně sobecký dokáže být. Jak bezdůvodné a neopodstatněné jsou naše stesky a výmluvy. Jak neuvěřitelně vynalézavé je naše vědomí, když hledáme důvody, proč něco nejde. A jak trpí naše vlastní duše, když tomu co se snažíme sami sobě namluvit, nakonec uvěříme.
„Neposlouchej vědomí, věř svému srdci…“ říkala mi často ona kolegyně a kamarádka. Nemělo to účinek. Nemohlo mít. Stejně jako lásku nepoznáte, když vám o ní někdo bude vyprávět, i tohle je věc osobní zkušenosti a prožitku. Musíte pocítit to co je v těch dětských očích.
„A kdo pomůže mně?“ se dnes už neptám. Dnes vím, že pomáhat není těžké a že pomáhat může každý. Tedy i já.
Honza
